Desperatemum píše: "Mojí 13 leté dceři nebyl diagnostikován syndrom PDA, ale jsem si jistá, že jím trpí. Od útlého věku měly její záchvaty velký vliv na náš život, jednou když jí byly 4 roky dokázala svým záchvatem vylidnit veřejné záchody. Od té doby jsem měla dvakrát nůž u krku, mám díry ve zdech, dcera chtěla skákat z oken a často odmítala chodit do školy. Začala se sebepoškozovat a nedávno začala kouřit, protože se chytla špatné party a začala kopírovat jejich chování! Snažím se aby ji diagnostikovali (ale je to hrozně náročné!!) Jedna věc, která mě tíží je to, že jsem četla příběhy o podobných případech, ale velmi málo z nich se zmiňovalo o nepořádku a všudypřítomné destrukci!! Když se dcera jde sprchovat, tak její oblečení, spodní prádlo (včetně vložek!), ručníky a cokoliv co použije nechá rozházené po podlaze. Když si dá čokoládový dort, nebo sušenky, nechá po sobě drobky a ani se nepokusí je smést. Málokdy je možné spatřit podlahu jejího pokoje, protože se všude povaluje oblečení - čisté i špinavé, knížky, hygienické potřeby atd. Vím, že když se pokusím jí říct, aby si pokoj uklidila, tak reakce nebude dobrá. Když si aplikuje make up, nemá žádný problém s otřením přebytečné tvářenky o stěnu, místo toho aby použila kapesníček. Má někdo podobné zkušenosti?? Je to každodenní boj a pro mého syna je velmi obtížné pochopit proč ji prostě nepřinutím si po sobě uklízet. Trávím svůj čas uklízením po ní a napravováním škod, jako jsou například lak na nehty na nábytku, nebo řasenka na béžovém koberci, protože se opravdu zdá, že nechápe, že je v jejím chování problém! Pomohlo by mi a měla bych lepší pocit když bych věděla, že nejsem sama." Jaco píše: "Desperatemum, musela jsem tvůj příspěvek přečíst nahlas manželovi, protože se tak podobá tomu co se děje v naší domácnosti! Jediný rozdíl je, že u nás jde o syna. Pokaždé když se obléká, je jeho šatník jako po výbuchu. Dokážu ti říct co přesně jedl, protože po sobě nechává rozsypané jídlo. Odmítám mu kupovat deodorant ve spreji, protože ho stříká naprosto všude a my se pak dusíme, kupuji jen tuhý. Kvůli jeho záchvatům se chodili ptát i sousedi z druhého konce ulice, jestli je všechno v pořádku. Měli jsme incidenty s noži, skákáním z oken, stejně jako odmítáním chodit do školy. A ano, rozumím ti, nejsi sama! Můj syn také jeví naprostý nezájem ohledně nepořádku." Mrsb píše: "Moje dcera taky, kudy chodí, tam nechává pohromu, ale zároveň je hrozně hnidopišná - má po pokoji rozházené oblečení a odpadky, ale aby spala v posteli na které je jen drobeček - to ne, všechno povlečení se musí okamžitě vyměnit. Je to vyčerpávající!!!" chezza píše: "Právě jsem se začala více zabývat syndromem PDA, protože mám podezření, že moje 13 letá dcera jím trpí. Je přesně taková jak popisuješ, všude po sobě nechává pohromu. Čím je starší, tím víc si s ní nevím rady. Od jejich 6 let jsem věděla, že potřebuje pomoc, ale škola a doktoři mě jen odbyli s tím, že je to jen jejím věkem."
Příspěvky jsou převzaty z diskuzního fóra Spolku syndromu PDA. "Moje 9 letá dcera, která trpí syndromem PDA je stále více násilná, frustrovaná a agresivní. Nedávno večer jsem měla něco co chtěla ona. Když jsem jí řekla "ne, nedám ti to", pokusila se mě kopat, bít a kousat. Zachovala jsem klid a reagovala stejně jako předtím, řekla jsem jí, že jí to nedám. Ona potom šla do kuchyně, vytáhla ze šuplíku nůžky a pokusila se mě jimi bodnout do ruky. Byla jsem tak šokovaná, že jsem jí ihned dala to co chtěla. Když jsem s ní později mluvila, poté co se uklidnila, tak řekla, že věděla co udělala, ale nebyla schopná sebekontroly. Teď se bojím co udělá příště. Je čím dál tím více manipulativní a ovládající. Nevím jestli ji zvládnu mít pod kontrolou i v budoucnu. Myslíte, že ji dokážu dostat zpátky pod kontrolu nebo to už jen půjde z kopce?" píše uživatelka Zippy.
"To zní hrozivě" odepisuje uživatelka mango69 na příspěvek Zippy, "myslím si, že hodně dětí trpících PDA se takto chová při záchvatech. Max použije cokoliv co je zrovna po ruce, proto se snažím aby k záchvatům nedocházelo v přízemí, kde se nacházejí nebezpečné předměty a věci kterých si cením. Stálo za to nedat jí tu věc kterou chtěla? Věděla jsi, že to skončí záchvatem když jí tu věc nedáš? - byl tam prostor na to abys s ní o tom smlouvala? Vždy se následně snažím událou situaci rozebrat po částech, abych zhodnotila jestli jsem se mohla zachovat jinak a lépe. Někdy je velmi těžké zachovat klid a vymyslet způsob jak situaci zvládnout bez ztráty kontroly. Mým hlavním cílem je vyhnout se záchvatům, protože jsou strašně destruktivní, ale ne tím způsobem že budu dělat ve všem ústupky. Myslím, že nejdůležitější je snažit se všímat si varovných signálů a vybírat si své bitvy pečlivě - co jsem ochotna akceptovat, kvůli čemu jsem ochotná snést záchvat? Já osobně, pokud není ohroženo bezpečí, jsem ochotná smlouvat o čemkoliv. Nemyslím si, že teď už to jen půjde z kopce, jen tě zkouší a snaží se dostat to co chce. Ty máš možnost získat konrolu zpět tím co říkáš, děláš a způsobem jakým usměrňuješ její chování. V budoucnu budou nastávat těžké situace jako je tahle, ale pamatuj, chování je to, co ti vadí (ne dítě). Objímam a přeju lepší zítřek, Margo" Další uživatelka, Bagpuss, píše: " Ahoj Zippy, sice jsem se teprve teď přidala do fóra, ale přesně tím co jsi popsala ve svém příspěvku si teď posledních pár měsíců procházím i já. Mému synovi Lukeovi bude v březnu 9. Bylo to děsivé když se to stalo poprvé, i přes to, že dříve měl záchvaty, nikdy nekousal, nemlátil, nekopal a nesnažil se mě zranit. Ale před pár měsíci začalo násilné chování jak doma tak i ve škole a postupně se zhoršovalo. Nadává a plive a způsob jakým se vyjadřuje jsem nikdy předtím nezažila. Je to jako kdyby se vždy na chvíli proměnil v jiného člověka. Vždy se snažím mít na pamětí, že je to pořád můj malý chlapeček a jakkoli je pro mě jeho chování stresující a zraňující, snažím se vžít do jeho kůže. Může se zdát že se mi to lehce říká, ale já vím jaké to je, když jsi na druhém konci přijímače, nic nedává smysl a nic to nezlepšuje. Mně pomáhá i pouhé vědomí, že nejsem jediná kdo si tímto prochází, doufám, že to pomůže i tobě." Hanlvy píše: "Moje dcera zase hází věcmi...cokoliv má nejblíž po ruce vezme a hodí po mně. Taky se mě pokoušela kousat a bít. Doporučuji přečíst si knihu The Explosive Child. Hodně mi to pomohlo zvládat záchvaty a agresi." Další příspěvek je od Lixina, trpící PDA: "Sama bych potřebovala poradit. Většinou nejsem fyzicky agresivní, kromě občasného strkání, ale říkám hnusné věci svým rodičům. Občas když mi na něco řeknou "ne", ale většinou když po mě chtějí udělat něco co dělat nechci. Taky se mlátím do zápěstí. Nedávno když jsem se mlátila do zápěstí mě za ně otec chytil, tak, abych se nemohla hýbat. To mě tak vyděsilo, že když jsem se vyprostila vyběhla jsem z domu a zůstala venku pozdě do noci. Od té doby už uběhlo pár dní, ale pořád se kolem otce cítím nervózní. Chtěl mi pomoct, ale bolelo to. Omluvil se mi a slíbil, že už to nikdy neudělá, ale stejně se pořád necítím bezpečně." Příspěvky jsou převzaty z diskuzního fóra Spolku syndromu PDA. |
Details
InfoPříběhy ze života posbírané na internetu od rodičů dětí s PDA. Postupně budeme přidávat další příspěvky. Archiv
kategorie
|